Jak se ve Zvánovicích pálilo dřevěné uhlí

milíř.jpg Ve zdejším kraji, bohatém na lesy, se dřevěné uhlí pálilo od nepaměti. Již z roku 1390 existuje písemná zmínka o uhlíři Pabkovi z Ondřejova. Dříve,když ještě nebylo známo kamenné uhlí, se používalo dřevěného uhlí, zejména při tavení rud, které se v okolí těžily ve středověku. Později se uhlí vozilo hlavně do Prahy a jejího okolí a do Kutné Hory. Používalo se v různých továrnách, v hutích, cukrovarech, lihovarech, prodávalo se i na Uhelném trhu, zejména řemeslníkům - kovářům a klempířům. Naše babičky ještě pamatovaly žehličky, ve kterých se topilo dřevěným uhím.

Ponejvíce se uhlí pálilo u Zvánovic, Struhařova a Černých Voděrad. Pálilo se v okolních lesích na mýtinách i v blízkosti obytných domů, později na místech k tomu vyhražených. Začátkem 19. stol. byly milíře na obecním pozemku V Pasekách u cesty směrem na Propast, později ještě blíže u vsi, jak o tom svědčí zápis z kroniky:

Místní událost ve Zvánovicích pro paměť budoucím

Dne 10. června 1901 odstěhovány na nové místo u silnice k Voděradům tyto milíře: První milíř na novém místě postavil Josef Pác z č. 16. Druhý milíř vedle Jan Pác z č. 57. První pálil tam hned téhož dne dř. uhlí Josef Pác, jemuž první hromadu zapálil Václ. Polák, dělník z č. 49. Ostatní uhlíři ve Zvánovicích toho času jsou: (tohodne pálí ještě na starém místě!) Václav Pohořal z č. 51, Frant.Bína z č. 71, Josef Bína z č. 78.

Staré milíře stály od nepamětných a nikde nepoznamenaných dob na obec. pozemku mezi p. Krčmářem (č. 66) a Frant. Bínou č. 71 u cestyblízko obec. lesa.

Nové milíře stojí na obecním pastvišti u silnice k Voděradům, proti planičce (dnešní Kádov). Blízko jest studánka s dobrou vodou.Vtěchto místech stávala někdy tak zvaná "kůča".

Psáno dne 11. června 1901

Ant. Křísa t.č. učitel zde

 

milir2.jpg Zajímavý je i původ slova milíř. Toto slovo totiž souvisí s latinskou číslovkou mílie, tj. tisíc, která naznačuje, že se milíř skládá z "tisíce" polen. Když se vyrovnalo dříví do kuželovité hromady, pokrylo se chvojím a poházelo hlínou, byl vytažen kůl, po němž zůstal v této hromadě otvor, kterému říkali „komín“. Po zapálení plněk dříví hořelo zvolna, pomalu vlastně doutnalo a tím se měnilo v dřevěné uhlí. Trvalo to několik dní a milíř se při tom musel hlídat aby nevyhořel. Proto bylo důležité mít v blízkosti milíře dostatek vody. Hrozilo nebezpečí vznícení i již vyhrabaného uhlí, jako se to stalo v listopadu 1921, kdy shořelo i dříví vyrovnané nedaleko milíře a bylo velké štěstí, že nechytl i blízký les. Posledním uhlířem ve Zvánovicích byl pan Rudolf Pác,(pocházel z rodiny, kde se toto řemeslo dědilo po několik generací), pálil uhlí ještě krátce po 2. sv. válce na Kádově a pak za Ostrou Hůrou. Dnes již není po milířích ani památky, ale jěště jsou pamětníci tohoto téměř zapomenutého řemesla.


(Fotografie zapůjčila rodina Pácova)
O pálení uhlí u Zvánovic si můžete přečíst také na stránkách Mukařovska. Mukařov-Historie-Uhlířství v kraji (Odkaz vede mimo tyto stánky a bude otevřen v novém okně.)