O ZVÁNOVICKÉ KAPLI

Pohnutky ke stavbě kaple

Na místě, kde dnes stojí kaple sv. Jana Nepomuckého bývala od dávných dob dřevěná zvonička. V létě roku 1833, právě když se v neděli navečer zvonilo klekání, došlo k jejímu vyvrácení. Při tom byl zraněn chudý 11letý chlapec Antonín Šulta, který při zvonění vypomáhal. Měl zlomenou nohu a jeho léčení se ujal knížecí lékař Váňa z Komorního Hrádku. Vše dobře dopadlo a chlapec se uzdravil.

Toto neštěstí se stalo pohnutkou ke stavbě kaple. Tehdejší Ondřejovský farář pan Václav Horáček občanům vytkl jejich nedbalost a doporučil, aby již nestavěli dřevěnou zvoničku, ale zděnou - na způsob kapličky. Občané tento návrh s nadšením uvítali a rozhodli se postavit kapli tak velkou, aby se tam mohli scházet a vykonávat pobožnosti.

Zpět na začátek

Průběh a dokončení stavby

Kaple v roce 1904

Zpráva o tomto úmyslu se donesla až do Slaného k uším příslušníka františkánského řádu Františka Šaldy, rodáka ze Zvánovic. Ten byl tímto nápadem nadšen a ještě s jedním nejmenovaným dobrodincem se rozhodl věnovat na tuto stavbu 200 zlatých ve stříbře.

Roku 1835 byly podány a vyřízeny potřebné žádosti a vyhotoveny plány na stavbu kaple. Dne 11. května 1836 byl posvěcen první základní kámen. Přestože toho roku bylo laciné obilí a byla nouze o peníze, občané se nedali odstrašit a nelitovali nákladů. Složili základní kapitál 100 zl., kromě toho věnovali dalších 363 zl. 24 krejcarů a vykonali zdarma práci v hodnotě 472 zl 18 kr.

Po dostavbě kaple byl v její věžičce zavěšen zvon. A tak konečně 4. května 1837 byla kaple, za velkého zájmu občanů místních i z okolí a účasti mnoha duchovních i jiných významných osob, slavnostně vysvěcena.

Zpět na začátek

Od dokončení stavby do dnešní doby

Kaple v roce 1904

Po dokončení byla kaple vybavena oltářem zhotoveným varhanickým mistrem Haladadou. Nad oltářem ve výklenku pod hedvábným baldachýnem byla umístěna socha sv. Jana Nepomuckého, kterou daroval Ondřejovský pan farář Horáček. Výše jmenovaný rodák Frant. Šalda věnoval tři obrazy - větší Marie Spomocnice, dva menší sv. Prokopa a sv. Vojtěcha a květinovou výzdobu. Do oltáře byl zabudován kámen posvěcený biskupem. Později byly na kruchtě varhany a po jejich schátrání nahrazeny harmoniem.

Krátce po vysvěcení kaple podal Ondřejovský pan farář žádost k Pražské konzistoři, aby zde mohly být slouženy nejméně dvě mše svaté ročně a sice jedna v zimě a druhá k svátku sv. Jana Nepomuckého. Také se uvažovalo o budoucí dostavbě kaple na kostel.

V průběhu let byla kaple několikrát opravována. Významnější oprava se podle pamětníků uskutečnila někdy kolem r. 1950. Tehdy byla provedena nová vnější omítka, zvýšena věžička a zhotoven na ní nový železný kříž. V roce 1973 byla provedena další oprava s finančním přispěním tehdejšího ONV. Hlavně byla opravena střecha a zřízeno vnitřní elektrické osvětlení. V roce 2004 bylo instalováno vnější osvětlení.

Kaple slouží svému účelu dodnes, několikrát ročně se zde konají mše. Bohužel v letech 1996-7 byla vyloupena a zmizely nejcennější části jejího původního zařízení. Tato nejvýznamnější Zvánovická památka není v nejlepším technickém stavu, vlhnou a opadávají vnitřní omítky, chátrá střecha atd. Proto by nutně potřebovala opravu, aby mohla být uchována pro další generace. Můžeme však být rádi, že ji nepostihl osud mnoha památek v naší vlasti, k jejichž úplnému zchátrání či zbourání došlo v období komunitické vlády.

Zpět na začátek

Lípy u kapličky

V blízkosti kaple roste několik lip malolistých. Nejvýznamější jsou čtyři, které byly v roce 1996 vyhlášeny za památné a při této příležitosti odborně ošetřeny (zde je foto) - jejich koruny byly prořezány a zpevněny ocelovými lany. Nachází se zde druhá největší lípa okresu Prahy východ. Obvody kmenů jsou od 270 do 560 cm, výška 25 m. Podle pověsti jsou tyto lípy stejně staré jako kaple. Existuje však domněnka, že nejmohutnější z nich je starší. Na fotografii z roku 1904 je patrný výškový rozdíl.

Další významnou je "Lípa svobody" zasazená v roce 1919. Je to ta nad Husovým pomníkem. V době německé okupace se jí lstí podařilo zachránit před pokácením. Pak jsou zde dvě další lípy, jedna přímo proti vchodu do kaple a druhá nad kaplí. Ty jsou určitě nejmladší, ale jejich stáří není nikde zaznamenáno.

Zpět na začátek

O ZVONECH A ZVONĚNÍ

Proč se zvoní

Za starých dob nebyly v našich vesnicích žádné kaple, ani zvonice. Až na popud císaře Josefa II. bylo vydáno nařízení o povinnosti zřízení zvonice v každé obci. Byla v tom patrná snaha o zajištění bezpečnosti na vesnicích při požárech a jiném hrozícím nebezpečí, „aby se mohlo na poplach zvoniti“.

Zvonice bývaly umisťovány obvykle uprostřed návsi, aby byla v případě potřeby pohotově na dosah a hlas zvonu byl pro všechny dobře slyšitelný. Zvonění za dřívějších dob bylo považováno za čestnou funkci, obstarával ho většinou některý vážený hospodář nebo výměnkár. Během času přestalo však zvonění býti výsadou a poctou, ale stalo se i nemilou povinností. Zvoněním byli pověřováni obecní pastýři, obecní kováři, nebo nějaký děd nebo bába z pastušky.

Jakmile už jednou vesnice vlastnila toto zařízení, začalo se zvonit klekání, stejně jak bývalo zvykem při kostelech. A toho zvonění bylo za dřívejších časů mnohem více než nyní. Zvonilo se nejen třikrát denně, ráno v poledne a večer - obvyklé klekání, ale i každý pátek ve 3 hodiny odpoledne, delší páteční zvonění "ke pěti ranám Kristapána". Při tomto zvonění měl každý pokleknout, muži smeknout a pomodlit se "Anděl Páně".

Zvoniti se muselo vždy v pravidelný čas. Dle ranního zvonění se v mnohých statcích a chalupách vstávalo, v poledne obědvalo a porovnávaly se nástěnné hodiny. Večerní zvonění (klekání) bylo i pokynem pro děti, aby šly domů, protože bude chodit klekánice, která zlobivce a opozdilce odvleče pryč. Podobný účinek mívala i polednice, která dohlížela na včasný příchod dětí k obědu.

Samosebou, že i při úmrtí občana a jeho pohřbu se zvonilo. Někde se prý zvonilo i proti letním bouřkám a rozháněla se mračna s kroupami.

Zpět na začátek

Jak se zvoní

Poledne i klekání se zvoní po dobu trvání modlitby Anděl Páně, což je asi dvě a půl minuty (při elektropohonu 3 minuty). Zvonilo se buď vcelku nebo s dvojím přerušením - modlitba má tři části.

Klekání se zvoní ráno a večer. Původně se zvonilo v různou dobu podle ročního období, jak se rozednívalo a smrákalo, což se do jisté míry respektuje i dnes, kdy se rozlišuje letní a zimní období. Dnes se v různých lokalitách a podle ročního období zvoní ráno od 5 do 7 hodin, večer od 18 až do 22 hodin.

Zvonění umíráčkem a zvonění hran jsou dvě různé věci. Umíráčkem se oznamovalo úmrtí. V českém prostředí se umíráček zvonil malým zvonem, kyž umřel farář, zvonilo se zvonem velkým. Umíráček se zvonil s přítrhem, takže srdce bilo na jednu stranu dvakrát (1 - 2 - 1 - 1 - 2 -1 ...). Tak lze zvonit pouze zvonem malým. Umíráček se zvonil původně hodinu, dnes se zvonívá půl hodiny.

Zvonění umíráčku mělo tři části: jedním až třemi jednotlivými údery se rozlišovalo, zda se jedná o muže, ženu či dítě, pak se údery oznamoval věk, následovalo zvonění "hodinky" (s přítrhem).

Hrany se zvonily po odzvonění poledne, původně hodinu, tolik dní a tolika zvony, jak si kdo mohl dovolit zaplatit.

Zvonění pri pohřbech je opět něco jiného a jeho délka se řídila podle pohřebního průvodu: z domu smutku do kostela a pak z kostela ke hrobu.


Části textu jsou převzaty ze Stránek zvoníků Katedrály Svatého Víta na Pražském hradě . Na těchto stránkách najdete spoustu zajímavých informací okolo zvonů a zvonění.

Zpět na začátek

Jak to bylo a je ve Zvánovicích

Je jisté, že v kapli byl již od počátku zvon sv. Jana Nepomuckého. O jeho původu není v pamětních knihách žádná zmínka. Uvádí se však, že při slavnostním vysvěcení kaple bylo zvoněno oběma zvony. Dnes se můžeme jen domýšlet, že jeden byl pořízen do kaple a druhý pocházel z původní zvoničky.

Roku 1909 byla na návsi postavena nová zvonička. Jestli do ní byl zakoupen nový zvon nebo použit ten z bývalé zvoničky se rovněž nepodařilo zjistit. V průběhu I. sv. války byly oba zvony zrekvírovány pro válečné účely - slitina, z níž byly vyrobeny se totiž používala k výrobě kanónů.

V roce 1932 věnovala paní Peřinová z Prahy, rozená Křivánková ze Zvánovic, nový zvon a rovněž nechala opravit oltář. Dokonce prý zvon sama přivezla na trakaři. Zvoníkem se stal pan František Jordán z č. p. 12. Tímto zvonem se vyzvánělo o svátcích a v neděli. Bohužel byl postižen stejným osudem jako jeho předchůdce - za II. sv. války byl zrekvírován pro válečné účely. Od té doby zvon v kapli chybí.

Zvonička stávala na návsi až do roku 1939, kdy byla přemístěna na kopeček na současné místo. Byla vybavena novým zvonem, ale pouze železným. Tento zvonek oznamoval poledne rolníkům pracujícím na polích a večer se zvonilo klekání. Oznamovalo se jím úmrtí občanů a jeho hlas je vyprovázel na poslední cestě. Tento zvon se dochoval až do dnešní doby, nebyl zrekvírován za německé okupace, protože není vyroben z bronzu ale jen ze železa.

Zvonek na zvoničce sloužil jako umíráček až do současnosti. V poslední době však není v obci zvoník a k oznamování úmrtí i zvonění k svátečním příležitostem (například o pouti, při setkání rodáků) je využíváno místního rozhlasu.

Určitě by bylo pěkné oživit staré tradice a vátit zvon tam kde má být - do věže kapličky. Vždyť umístění zvonu bylo původním účelem její stavby už před 170 lety. Zvon k vesnici patřil a patří, věřme že i patřit bude. Živé svolává, mrtvé oplakává - platí stále.

Zpět na začátek

Rekvizice zvonů za I. světové války

Kromě jiných útrap způsobila první světová válka také to, že celá řada kostelních věží, kaplí a zvoniček oněměla, neboť jejich zvony byly zabrány pod záminkou získání barevných kovů pro válečné účely. Těmito „válečnými účely“ byla zpravidla výroba kanónů, ale v některých případech k tomu vůbec nedošlo. Je například známo, že část zvonové mědi posloužila na výrobu zelené skalice, jež byla využita proti révokazu na uherských vinicích. To svědčí o tom, že rekvizice nebyly jen účelovou záležitostí, ale také jakousi poslední křečí habsburské monarchie, demonstrací její chátrající moci. Svědčí o tom i fakt, že byly rekvírovány také některé ocelové zvony, jejichž hmotnostní hodnota nevyváží hodnotu pořizovacích nákladů.

Už od r. 1915 se začíná s výkupem cínových předmětů a soupisem zvonů. Ke skutečnému rekvírování se přistoupilo od 8. 8. 1916, přičemž za kilogram zvonoviny byla proplácena náhrada 4 koruny. Rekvírovány byly zvony mladší r. 1600, až na označené výjimky, přičemž však z každého okresu měly být zrekvírovány alespoň 2/3 celkové hmotnosti zvonů. Druhá rekvizice z 22. 5. 1917 se vztahovala na všechny zvony, kromě těch s historickou či uměleckou hodnotou, kromě signálních a kromě zvonů menšího průměru než 25 cm. Po nich měla následovat ještě třetí rekvizice v r. 1918, ale naštěstí válka skončila.

Tyto rekvizice vyvolaly vlnu odporu, v regionálních časopisech se objevují četné články na památku zvonů, někteří lidé z vesnic se dokonce pokoušejí zvony ukrýt Někde se také podařilo vojáky, kteří měli vykonat rekvizici, opít a zvony od nich záludně „za babku“ koupit nebo je alespoň na poslední chvíli ukrýt.

Zvony často byly při snímání prostě shozeny dolů z věže, takže i některé z těch, které rekvizici přečkaly, si na tuto událost dodnes nesou památku v podobě otlučení nebo uražených uch. Jinde se lidé se zvony alespoň loučili a to někdy velmi dojemně - zvony bývaly vystaveny v kostele, kam je chodili pozdravit všichni obyvatelé obce jako nejvěrnější přátele.

Bezmocný odpor lze vidět i v lidové moudrosti, která říká, že kdo vztáhne ruku na zvony, prohraje válku; stejně tak v pověsti, že zvony při svém posledním zvonění prý protestovaly proti svému budoucímu účelu, když volaly: „Kanóny, granáty, šrapnely!“ ty odvážnější prý dokonce pokřikovaly na rakouského císaře: „Táhni, Francku, táhni, Francku!“

Pokud se zvony nepodařilo ani ukrýt ani nijak zachránit, byly někdy alespoň pořízeny jejich fotografie, sádrové odlitky, kopie nápisů, zvukové nahrávky nebo byly ukryty některé jejich střepy – a pokud se nám tyto doklady podaří dnes dohledat, můžeme si alespoň udělat představu o podobě zvonů dnes již neexistujících.

Důvody velkého odporu proti rekvizicím je třeba vidět také v tom, že se jednalo o vůbec první rekvizici takového druhu - situaci lze srovnat snad jedině s léty 1810-11, kdy kvůli státnímu bankrotu byly zrekvírovány zlaté a stříbrné kostelní předměty. Pravdou je, že zvony a kanóny spolu souvisejí už od středověku, neboť se odlévají z podobného kovu - zvonovina je velmi tvrdý bronz s obsahem 78 % mědi, 22 % cínu; dělovina je o něco měkčí, obsahuje zhruba 10 % cínu. Proto je také vyrábějí stejní mistři, neboť zvonaři se nemohli uživit pouhým odléváním zvonů a vyráběly i celou řadu dalších kovových předmětů – kanóny, pušky, roury, křtitelnice, nádobí, rakve, náhrobní desky atd.; ostatně i dnešní zvonařské dílny se zpravidla zabývají také uměleckým sochařstvím.

V době válek proto při nedostatku kovů čas od času docházelo k přelití zvonů na kanóny (a v době míru naopak z kanónů na zvony – zejména z kanónů, ukořistěných nepříteli), vždy však šlo o jednotlivé kusy, systematické odebrání zvonů I. světové války nemá v české historii obdobu; podobná situace nastala pouze ve Francii za Velké francouzské revoluce, kdy bylo rovněž zrekvírováno několik tisíc zvonů. Mimochodem přelévání zvonů na kanóny využila také lidová tvořivost k pověsti, která říká, že zvony odlétají do Říma pro požehnání svatého otce a ani po přelití se nezbavují tohoto čestného úkolu, takže prý dělostřelci na Piávě o velikonoční noci postrádali svá děla.

K rekvizicím za I. světové války nedošlo pouze v českých zemích, ale v celém Rakousko-Uhersku, Německu a částečně i v jiných zemích. Mezi válkami tak nastal zvonařským dílnám úkol co nejrychleji zaplnit mezeru, kterou válka způsobila, takže vzniká velké množství nových zvonů. Oblíbené tehdy byly také pamětní a mírové zvony, které mají připomínat oběti války a vyzývat k věčnému míru mezi národy – ty jsou pořizovány po celém světě.

Vzhledem ke chvatu, s nímž byly nové zvony pořizovány, byla tato práce v českých zemích nezřídka prováděna dílnami s nepříliš zdatnými zvonaři, pro které nebylo snadné odlít nový zvon tak, aby ladil se starým, a proto raději i starý přelil, takže ještě i po válce docházelo k tomuto téměř absurdnímu ochuzování zvonového fondu o historicky cenné zvony. Přelévání nepoškozených starých zvonů bylo ovšem záhy, v r. 1924 zakázáno. Celou řadu nově pořízených zvonů však stihl osud zrekvírování za II. světové války.

Můžeme jen doufat, že už českou zemi a její zvony žádná podobná tragédie nepostihne a budeme moci naslouchat volání zvonů po všechny časy.


Části textu jsou převzaty ze Stránek zvoníků Katedrály Svatého Víta na Pražském hradě . Na těchto stránkách najdete spoustu zajímavých informací okolo zvonů a zvonění.

Zpět na začátek