Nejstarší dějiny obce

V nejstarších dobách nebylo zdejší okolí osídleno. Lidé se usazovali ponejvíce tam, kde byla rovina a úrodná půda. V našem kraji se v dávných dobách rozkládal mohutný listnatý prales. Teprve v 9. - 10. století dochází k nepatrnému zalidňování. K značnějšímu osídlení došlo patrně až od století 11. a 12.

V dávné době obýval zdejší kraj slovanský kmen Zličanů, sídlící na území mezi Sázavou a Labem. Župním hradem byla Stará Kouřim. Po vymření zlických knížat převzala vládu nad krajem spřízněná větev Slavníkovců. Roku 955 byli však Slavníkovci vyvražděni Přemyslovci a zlické knížectví bylo sloučeno s pražským pod vládou knížete Boleslava II.

Vrchním pánem byl kníže, jemuž obec odváděla daň zvanou mir a jemuž byla zavázána některými úkony a službami. Koncem 12. století věnoval český kníže ves Zvánovice klášteru Želivskému. Koncem 13. století prodává Želivský klášter Zvánovice Ctiborovi z Cimburka.

V letech 1320-1321 byla část Zvánovic, Hačky a část Střimelic prodána klášteru u sv. Jiří. Hamerschmied ve svém spisu "Historia de monasterio s. Georgii", vyd. r.1715, maje po ruce doklady, vypravuje, jak se Zvánovice klášteru dostaly. Václav II., bratr abatyše kláštera svatojiřského Kunhuty, daroval tomuto klášteru Jevíčko na Moravě. Jan Lucemburský chtěl Jevíčka od kláštera odkoupiti, ale neměl jako obyčejně dost peněz a proto požádal svého dvořana Burharta z Cimburka, aby za něj zatím zaplatil za Jevíčko šest set hřiven stříbra těžké váhy. Ale pan Burhart neměl tolik peněz, opatřil si je tím, že prodal své vsi Zvánovice, Střimelice a Hačky za týž obnos klášteru svatojiřskému. Ponechal si však několik poddaných ve Zvánovicích i ve Střimelicích. Na prodejní listině z r. 1321 je podepsána též Eliška, královna česká, Jan, probošt vyšehradský, a Mistr Oldřich z Paběnic. Prodávající Burhart z Cimburka zvláštním listem z r. 1320 se zavázal, že odprodané vesnice bude vší silou v nebezpečí hájiti a zaručil se za to vším svým zbožím, slibuje, že synové jeho Albert a Ješek z Poděhus o bezpečnost se postarají.

Při prodeji není řeči o tom, že část vsi zůstala Cimburkům, ale je to jisto, že rytíř z Hradových Střimelic, z rodu Cimburků má několik poddaných v obou dědinách.

Abatyše Kunhuta, dcera Otakara II., která v té době byla představenou kláštera svatojiřského, byla původně řeholnicí v klášteře sv. Kláry. Později nazývá se klášter blahoslavené Anežky Přemyslovny. Více z důvodu státnických než z lásky provdala se však za vévodu mazovského do Polska, po jehož smrti vstoupila jako vdova r.1302 do kláštera svatojiřského. Jakožto královská dcera vymohla pro své poddané znamenité výhody. Klášterní poddaní nemuseli platiti královské berně, nemuseli pomáhati při stavbě hradů, opravách mostů a cest, nemuseli dělat proseky, kopati příkopy, nemuseli konati povody, pojezdy, to jest provázeti a vydržovati královskou družinu jídlem, pitím, obrokem a potahy, když přijela do území klášterního.

Zvánovice ve 14. století pod vládou kláštera byly kvetoucí vesnicí s malými povinnostmi, není proto divu, že dostal na ně zálusk soused, pan Vaněk z Dubé a že došlo k soudu, který přinutil Pana Vaňka k prohlášení: "Já Vaněk z Dubé vyznávám, že nejmám žádného práva k tej vsi Zvanovicěm a že ta celá ves se vším panstvím, je panství těch panen a konventu jejich. " V té době nakrátko drží Zvánovice klášter sv. Anny pod Petřínem. Husitský převrat ukončil konec klášterní vrchnosti. Pražané zabírajíce církevní statky, zapsali Zvánovice s přivolením Zikmunda Korybuta panu Vilému Kostkovi z Postupic na Hrádku s plným panstvím a plnú zvólí. Zároveň z majetku kláštera sázavského zapsali mu Mnichovice a jiné osady.

Po válkách husitských zapsal Zikmund Zvánovice Bohuslavovi z Postupic, synu Vilémovu, jako ves jeptišek svatojiřských. V rukou pánův Kostkův na Hrádku jsou Zvánovice až do začátku 16. stol. a u hrádeckého panství zůstaly pak až do roku 1848.

Dále se však mluví o části Zvánovic, která patří držitelům Střimelic a pak pánům z Kostelce. Teprve roku 1554 došlo k tomu, že Zvánovice mají jedinou vrchnost na Hrádku. Toho roku od Smiřických na Kostelci k panství hrádeckému byly přikoupeny dvě usedlosti a krčma ve Zvánovicích. Jedná se patrně o hospodu (bývalou) "na Rychtě" a část Zvánovic u školy.

Válka třicetiletá uškodila ve  Zvánovicích sousedům daleko více než v jiných vesnicích. R. 1654 bylo tu jen šest sedláků či sousedů: Jan Hala, Martin Toman, Jan Brambora, Matěj Chytra, Matěj Toman, Jan Brambora mladší a čtyři chalupníci: Matěj Kroupa, Vojtěch Vojtěchů, Martin Tomášů a Jan Tkadlec. Pustá stavení se 30 strychy: Karkasovské (odtud Karkasovky, Karkošky) a Kroupovské. Pusté chalupy jež dříve drželi: Chaltylovský, Ukvapil, Chytráček a Pelant.

O sto let později je zde již 19 sousedů, jeden šenkýř a jeden kovář na obecní kovárně.

Jak se zde tehdy žilo nám přiblíží zápis z obecní kroniky (kronikář Josef Vávra):

„Než přejdu k písemným zápisům, zmíním se o poměrech zdejších za časů roboty dle vypravování pamětníků.

Z obce zdejší chodilo se na robotu na Myšlín. Sedláci měli jízdní, chalupníci pěší. Když pršelo, byli posláni domů, když bylo pěkné počasí, jelo a šlo se na robotu. Ať jízdní či pěší, robotník vzal si pytlík s obědem ráno a přišel večer. Brali co kdo měl: sýr, placky a když nebylo nic jiného, třeba vařenou bílou řípu.

Za přestupky byli vypláceni ve dvoře drábem, neboť zjevné přestupky byly přísně trestány, ale přes to lid šidil panstvo jak bylo možno a všemi prostředky.

Dle vypravování mé matky, byl majitelem č. pop. 10 Vávra (Honzák), který jsa neústupný, ubránil svoje lesy, že mu nebyly panskými zabrány, bylo mu za to snášeti ústrky při robotě tak, že jedenkrát večer přijel, šel do Třembláta k Šindeláři č. 2 a vyměnil s ním hospodářství za menší, kde nebyla robota jízdní, pak smluvil se se Švandou a Řehákem, že jim dá pole k užívání, které jim obdělá a zbavil se roboty tak, že již druhý den se přestěhoval a na robotu nejel. Na panských pak vymohl ještě kus lesa, který dříve Šindeláři vzali a dosud při hospodářství se nalézá.


Bída v době dřívější:

V dobách roboty nevynesla půda živobytí, neboť se nemohla vzdělati a majitele potahu přivydělávali povoznictvím. Vozilo se dříví po nápravě do Prahy, dřevěné uhlí a dříví kolářské do kraje, kde nebylo. V létech neúrody často byl hostem hlad nejen v domcích ale i v chalupách. Slýchal jsem od starých, jak jedli placky z otrub, lebedu a mák zelený. (Hoke vypravoval) Povýšil z č. 42 sehnal peníze na věrtel (1/4 hl) ječmene, došel proň do Počernic, dal jej semlet a těšil děti, jak si ráno na plackách pochutnají. Ráno však byla mouka ukradena a k ukojení hladu jim matka nadrolila sýr do mléka. (Vypravoval Jos. Povýšil 70 r. starý).


Když bída polevila:

Byly také časy, kde si lidé život osladili, neboť stále zle nemohlo býti, chovalo se zde dosti ovcí, které pásal obecní pastýř, vepřového dobytka a drůbeže, tak že si lidé též popřáli.

V hostinci, který původně byl obecní s povinností odebírati vrchnostenské pivo z Kom. Hrádku, bývalo dosti živo a veselo.

Zdejší lid byl náchylný k útratě a peníze si dovedl vydělati, měl svoje chyby i dobré stránky. Při pitkách se často poprali, což v tehdejší době bylo v modě, neboť kdo se neuměl prát, tak se ani nemohl oženit. Dobrou stránku zase měli, že se nežalovali, a když, tak se smířili než došli k soudu.

Tuto byl můj vlastní posudek z toho, co jsem slýchal od starých účastníků doby.“